† 03. 12. 2011 | kód autora:
dbx2. kapitola ZLATO BLÁZNů
"Ne!" Farid slyšel hrůzu ve svém hlase. "Ne! Co jsi to udělal? Kde je?"
Örfeus se těžkopádně zvedl ze zídky. Stále držel ten ubohý kus papíru a usmíval se. "Doma. Kde jinde?"
"Ale co já? Začni zase číst. No tak!" Všechno bylo rozmazané kvůli slzám v jeho očích. Byl zase sám. Sám, jako celou tu dobu předtím, než našel Prašprsta. Farid se začal tak divoce třást, že si sotva všiml, jak mu Orfeus bere knihu z rukou.
"A tady je znova důkaz," slyšel, jak si muž šeptá. "Dělám čest svému jménu. Jsem pánem všech slov, mluvených i psaných. Nikdo se mi nevyrovná."
"Pán slov? O čem to mluvíš?" Farid křičel tak hlasitě, že i Kerberos sebou trhl.
"Jestli toho víš tolik o svém řemesle, tak proč jsem stále tady? Dělej, začni znovu číst! A vrať mi tu knihu!" sáhl pro ni, Ale Orfeus se mu vyhl s překvapivou hbitostí.
"Knihu? Proč bych ti ji měl dávat? Vždyť pravděpodobně neumíš ani číst. Nech mě ti něco vysvětlit. Kdybych chtěl, abys šel s ním, tak bys tam teď byl. Ale ty s tím příběhem nemáš nic společného, takže jsem vynechal to, co jsem o tobě napsal. Rozumíš? A teď se ztrať, nebo na tebe pošlu svého psa. Kluci jako ty na něj házeli kameny, když byl ještě štěně, a on proto rád honí takové jako jsi ty."
"Ty bestie! Ty lháři! Ty zrádče!" Faridův hlas se zlomil. Nevěděl to snad? Neříkal to Prašprstovi? Sýrový obličej je falešný jako zlato bláznů.
Něco si razilo cestu mezi jeho bosýma nohama. Něco chlupatého s kulatým čumáčkem, s malými růžky mezi ušima. Kuna. Je pryč Gwine, myslel si Farid. Prašprst je pryč. Už ho nikdy neuvidíme!
Pekelný pes sklonil svou oběmnou hlavu a udělal váhavý krok ke kuně, ale Gwin vycenil své jako jehličky ostré zoubky a obrovský pes udiveně odtáhl nos. Ten strach dal Faridovi novou kuráž.
"No tak, dej mi je!" Vrazil svou hubenou pěst do Orfeusovy hrudi. "Ten list papíru a taky tu knihu! Nebo tě rozpářu jako kapra. Přísahám, že to udělám!" Nemohl ale přestat vzlykat. Kvůli tomu jeho slova nezněly tak působivě, jak zamýšlel.
Orfeus poplácal svého psa po hlavě a zastrčil si knihu za opasek kalhot. "Tak to nás skutečně vyděsilo milánku, že, Kerbere?
Gwin se přitiskl těsněji k Faridovým kotníkům a neklidně škubal ocasem sem a tam. Když náhle kuna přeběhla přes cestu a zmizela mezi stromy na druhé straně, Farid myslel, že je to kvůli psovi. Hluchý a slepý, opakoval si později. Byl si hluchý a slepý, Faride. Ale Orfeus se usmál, jako někdo, kdo ví víc , něž jeho protivník.
"Rád bych ti řekl, můj mladý příteli," řekl, "vážně jsem se vyděsil, když chtěl Prašprst tu knihu zpět. Naštěstí ji podal tobě, protože jinak bych pro něj nemohl nic udělat. Bylo těžké přesvědčit mé klienty, aby ho nezabili, ale slíbili mi to. Jen pod podlmínkou, že budu dělat návnadu... návnadu pro knihu, protože v případě, žes to ještě nepochopil, to všechno bylo kvůli téhle knize. Kvůli ní a ničemu jinému. Oni sice slíbili, že Prašprstovi nezkřiví ani vlásek na hlavě, ale bojím se, že o tobě nepadlo ani slovo."
A dřív, než si Farid uvědomil o čem Sýrový obličej mluví, ucítil na svém krku nůž - ostrý, jako okraj rákosu, chladnější než mlha mezi stromy.
"Ale, ale, koho to tu máme?" zamumlal mu do ucha dobře známý hlas. "Neviděl jsem tě naposled ve společnosti Kouzelného jazyka? Vypadá to, že jsi pomohl Prašprstovi ukrást tu knihu, nebo ne? Jsi ty ale skvělý společník!" Nůž škrábal Farida na kůži a muž mu dýchal mátový dech do tváře. I kdyby snad Bastu nepoznal po hlase, pak podle tohou mátou páchnoucího dechu by ho bezpečně identifikoval. Jeho nůž a několik mátových lístků - bez těch by Basta nikdy nikam nešel. Žvýkal mátové lístky a pak vyplivoval co zbylo. Byl nebezpečný jako vzteklý pes a také ne moc chytrý. Ale jakto, že je tady? Jak ho našel?
"No? Jak se ti líbí můj nový nůž?" Zavrněl Basta Faridovi do ucha. "Rád bych ho předvedl i polykači ohně, ale tady Orfeus má pro něj slabost. Nevadí, Prašprsta si stejně najdu. Jeho i Kouzelného jazyka a taky tu čarodějnickou dceru Kouzelného jazyka. Všichni zaplatí..."
"Zaplatí za co?" řekl Farid. "Za to, že tě zachránili před Stínem?" Ale Basta jen přitiskl čepel nože blíž k jeho krku. "Zachránili mě? Přinesli mi smůlu, nic než smůlu!"
"Nebesa, dej ten nůž pryč" přerušil ho Orfeus naštvaně. "Je to jenom kluk. Nech ho jít. Mám tu knihu, jak jsme se dohodli, tak - "
"Nechat ho jít?" Basta se nahlas zasmál, ale smích mu odumřel v hrdle. Z lesa za nimi se ozvalo něco jako zavrčení a pekelný pes sklopil uši. Basta se ohlédl. "Co to kčertu...? Ty zatracený idiote! Co jsi to vypustil z knihy?"
Farid nechtěl znát odpověď. Cítil, že Basta na moment povolil svůj stisk. To stačilo. Farid ho kousl do ruky tak silně, že na rtech ucítil jeho krev. Basta vykřikl a upustil nůž . Farid praštil ramenem do mužova úzkého hrudníku a dal se na útěk. Úplně ale zapoměl na zídku u cesty. Klopýtl a dopadl na kolena tak tvrdě, že si vyrazil dech. Když se zvedl, uviděl na asfaltu ležet papír. List papíru, který odvedl Prašprsta pryč. Vítr ho musel zavát k cestě. Rychlými prsty po něm sáhl. Prostě jsem vynechal to, co jsem o tobě napsal. Rozumíš? Orfeusova slova mu stále zněla v hlavě a posmívala se mu. Farid si přitiskl list papíru k hrudi a utíkal přes cestu k temným stromům čekajícím na druhé straně. Pekelný pes za ním štěkal a vrčel. Pak zavyl. Něco znovu zavrčelo tak divoce, že se Farid přiměl utíkat mnohem rychleji.
Orfeus vykřikl. Strach učinil jeho hlas ostrým a ošklivým. Basta zaklel a pak se vrčení ozvalo znovu, divoké, jako vrčení velké kočky, která žila ve Faridově vlastním světě. Neotáčej se, říkal si. Utíkej, utíkej! říkal svým nohám. Ať ta kočka sní toho pekelného psa, nech ji sníst všechny, Bastu i Sýrový obličej, jenom nepřestávej utíkat! Spadané listy ležící mezi stromy dusily a tlumily zvuk jeho kroků, ale byly kluzké a díky tomu na strmém srázu ztratil rovnováhu. Zoufale se chytil kmene stromu a se třesoucími koleny se přitiskl k němu a naslouchal zvukům noci. Mohl by ho snad Basta slyšet oddechovat? Z hrdla mu unikl vzlyk. Farid si přitiskl ruce na ústa. Kniha! Basta má tu knihu! Měl na ni dávat pozor - a jak teď znovu najde Prašprsta? Farid cítil list papíru, na kterém byla Orfeusova slova. Stále jej pevně držel. Byl vlhký a špinavý - ale teď byl jeho jedinou nadějí.
"Hej, ty malý bastarde! Tys mě kousl?!" Bastův hlas se k němu natahoval skrz tiché zvuky noci. "Můžeš utíkat, ale já tě stejně dostanu, slyšíš? Tebe, polykače ohně Kouzelného jazyka i jeho láryfáry dceru - a toho starce, který napsal ty zatracený slova. Zabiju vás všechny! Jednoho po druhém! Stejně jako tu bestii, která vylezla z knihy."
Farid se stěží odvážil dýchat. No tak, říkal si. No tak! Nemůže tě vidět. Třásl se. Snažil se chytit dalšího kmene a díky větru, který vanul skrze listy se utápěly zvuky jeho kroků v jejich šustění. Kolikrát ti to mám říkat? V tomhle světě nejsou žádní duchové. Jedna z mála výhod. Slyšel Prašprstův hlas tak jasně, jako by stále byl po jeho boku. Farid si pořád opakoval ta slova, i když se mu slzy koulely po tvářích a trny jej bodaly do nohou: Tady nejsou žádní duchové, tady nejsou žádní duchové! Větev jej udeřila do obličeje tak silně, že skoro vykřikl. Sledují ho? Neslyšel nic, kromě větru. Znovu uklouzl a zapadl do bahna. Na nohou měl popáleniny od kopřiv a do vlasů se mu zachytávaly bodláky. Náhle na něj něco skočilo. Něco chlupatého a teplého ho nosem šťouchlo do tváře. "Gwine?" farid ucítil malou hlavičku. Ano, tady byly malé růžky. Přitiskl obličej k hebkému kunímu kožíšku. "Basta je zpátky, Gwine!" šeptal "A má knihu! Myslíš, že jej Orfeus večte zpět do ní? Jistě se chce do knihy jednou vrátit, nemyslíš? Jak teď před ním varujeme Prašprsta?"
† 03. 12. 2011 | kód autora:
dbxJde o AMATÉRSKÝ překlad pokračování mé oblíbené knihy Inkoustové srdce (Tintenblut/Inkspell). Knihu bohužel zatím nikdo nepřeložil, což je škoda. Je to vážně super dílko! Všechny práva patří spisovatelce Cornelii Funke a já ji tímto nechci nijak poškodit, jen popohnat naše překladatele.
1.kapitola SLOVA VYTVOŘENÁ NA MÍRU
Snášel se soumrak a Orfeus stále nepřicházel. Faridovo srdce bilo rychleji, jako vždy, když ho den nechal osamotě s temnotou.
"Prokletý Sýrový obličej! Kde může být?" Ptáci na stromech stichli, jakoby blížící se tma utlumila jejich hlasy a zatemnila blízké hory. Zdálo se, že jim zapadající slunce zpívá. Brzy bude celý svět černý jako smůla, i tráva mezi Faridovýma bosýma nohama, a duchové začnou šeptat. farid znal jen jedno místo, kde se před nimi cítil v bezpečí: přímo vedle Prašprsta, tak blízko že mohl cítit jeho teplo. Prašprst se noci nebál. Měl ji rád.
"Zase je slyšíš, že?" zeptal se, když se farid přitiskl blíž k němu. "Kolikrát ti to mám ještě říkat? V tomhle světě nejsou žádní duchové. To je jedna z jeho výhod." Prašprst se opíral o dub a díval se dolů na osamělou silnici. Pouliční lampa stojící opodál osvětlovala rozbitý asfalt. Několik domů se choulilo u strany silnice. Bylo jich tu skoro tucet. Stály blízko u sebe, jako by se bály noci stejně jako Farid. Dům, kde žil Sýrový obličej byl první na cestě. Za jedním z oken bylo rozsvíceno. Prašprst tím směrem hleděl už víc než hodinu. farid často zkoušel stát bez hnutí jako on, ale jeho údy jednoduše nemohly zůstat v klidu.
"Půjdu zjistit, kde je!"
"Ne, nepůjdeš!" Prašprstův obličej byl bezvýrazný jako vždy, ale jeho hlas ho prozradil. Farid v něm slyšel netrpělivost... a naději, která odmítala umřít, ačkoli byla předtím tak často zklamaná.
"Jsi si jistý, že říkal v pátek?"
"Ano, a tohle je pátek, že?"
Prašprst jen přikývl, pak si odhrnul své po ramena dlouhé vlasy z obličeje. Farid zkoušel nechat si narůst taky tak dlouhé vlasy, ale byly tak vlnité, zamotané a nepoddajné, že je nakonec znovu ořezal na krátko svým nožem.
" ' Pátek, mimo vesnici, v pět hodin, ' Tohle řekl, a ten jeho pes na mě vrčel jako by si přál sníst nějakého pěkně křupavého chlapce!" Vítr profoukl Faridův hubený svetr a on si promnul paže a otřásl se. Dobrý, teplý oheň, ty bylo to, co by právě teď potřeboval, ale Prašprst ho v tomhle větru nenechal zapálit víc než sirku.
Čtyři hodiny... tiše klející Farid vzhlédl vzhůru ke ztemňujícímu se nebi. Věděl, že už je dost dlouho po čtvrté i bez hodinek.
"Říkám ti, že nás nechává schválně čekat, nafoukaný idiot!"
Prašprstovy úzké rty se zkroutily do úsměvu. Faridovi se dařilo lehčeji a lehčeji ho rozesmát. Asi to byl důvod proč slíbil faridovi, že ho vezme s sebou... za předpokladu, že ho Orfeus opravdu pošle zpět. Zpátky do jeho vlastního světa, vytvořeného z papíru, tiskařského inkoustu a slov starého muže.
Ale no tak! pomyslel si Farid. jak by mohl Orfeus, ze všech lidí, uspět tam, kde všichni selhali? Tolik lidí to zkoušelo... Koktal, Zlaté oko, Havraní jazyk. Švindlíři, kteří jen brali jejich peníze.
Světlo za Orfeusovým oknem zmizelo a Prašprst okamžitě vstal. Dveře se zavřely. Skrz temnotu se ozývaly zvuky kroků : rychlé nepravidelné kroky. pak se ve světle osamělé pouliční lampy objevil Orfeus. Farid mu dal soukromou přezdívku Sýrový obličej, kvůli jeho bledé pleti a způsobu, jakým se potil - jako kus sýra na slunci. Těžce dýchaje scházel dolů ze svahu k cestě s loveckým psem v patách. Ten byl ohyzdný jako hyena. Když Orfeus uviděl Prašprsta stát u silnice, zastavil, široce se usmál a zamával na něj. farid pevně uchopil Prašprstovu paži. "Podívej se na ten hloupý úsměv. falešný jako zlato bláznů!" zašeptal. "Jak mu můžeš věřit?"
"Kdo říkal, že mu věřím? A co se to s tebou děje? Je z tebe úplný panikář. Chtěl bys raději zůstat tady? Auta, pohyblivé obrázky, hudba v plechovce, světla, která udrží daleko noc..." Prašprst přelezl přes po kolena vysokou zeď která se táhla podél silnice. "To všechno máš rád. Budeš se nudit k smrti když budeš chtít jít."
O čem to mluví? Jako by moc dobře nevěděl, že to je jediná věc, kterou Farid chtěl: zůstat s ním. Chtěl mu naštvaně odpovědět, ale ostrý třesk, jako větev prasknoucí pod botou, jej vyrušil a farid se otočil. Prašprst to slyšel také. Zastavil se a poslouchal, ale mezi stromy nebylo nic vidět, jen větve hýbající se ve větru a můra, bledá jako duch, která se třepetala před Faridovým obličejem.
"Omlouvám se. Trvalo to déle než jsem očekával!! Oznámil Ofreus když k nim přistoupil. Farid stále nemohl pochopit, že takový hlas může vycházet z téhle pusy. Slyšeli o Orfeusově hlase v několika vesnicích a Prašprst se ho vydal hledat. Neměli úspěch až do minulého týdne, kdy jej našli v knihovně čís pohádky několika dětem. Nezdálo se že by si některé z dětí všimlo skřítka, který náhle vylouzl z poza jedné z polic nacpané ohmatanými knihami. Ale Prašprst ho viděl. Ukrytý čekal na Orfeuse. Přistoupil k němu až když nastupoval do auta a dokonce mu ukázal knihu - tu knihu, kterou Farid proklel tolikrát jako nic jiného na zemi.
"Oh, já znám tu knihu!" vydechl Orfeus. " A pokud jde o tebe," dodal skoro zbožně dívaje se na Prašprsta jakoby chtěl vykoukat jizvy z jeho tváře, "tebe znám taky! Ty jsi ta nejlepší věc v ní. Prašprst! Polykač ohně! Kdy tě vyčetl do tohohle nejsmutnějšího ze všech příběhů? Ne, nic neříkej! Chceš se vrátit zpět, že? Ale nemůžeš najít dveře, ty dveře skryté mezi písmeny na stránkách. Nevadí. Postavím ti nové vyrobené ze slov na míru. Za speciální cenu pro přátele - jestli jsi opravdu ten, za koho tě mám."
Speciální cena pro přátele? Moc zábavné. Slíbili mu skoro všechny jejich peníze a pak na něj hodiny čekali na tomhle bohem zapomenutém místě, v téhle větrné noci páchnoucí duchy.
"Je tady ta kuna?" Orfeus zasvítil baterkou na Prašprstův batoh. "Víš že ji můj pes nemá rád."
" Ne, hledá si něco k jídlu! Prašprstovy oči zabloudily ke knize pod Orfeusovou paží. " tak? Už jsi to... dokončil?"
"Samozřejmě!" Jak Orfeus promluvil, lovecký pes vycenil zuby a zíral na Farida. " Ze začátku bylo poněkud těžké najít slova. Pravděpodobně protože jsem byl tak rozrušený. Jak jsem ti už říkal když jsme se poprve setkali, tahle kniha, Inkoustové srdce" - Orfeusův hlas zesílil- "byla mou oblíbenou knihou, když jsem byl malý. Bylo mi jedenáct když jsem ji viděl naposledy. Půjčoval jsem si ji z naší pojízdné knihovny dokud ji někdo neukradl. Naneštěstí jsem nebyl dost statečný abych ji ukradl sám, a tak to udělal někdo jiný, ale já na ni nikdy nezapoměl. Tahle kniha mě naučila jednou provždy jak jednoduše uniknout z tohoto světa s pomocí slov. Mezi stránkami knihy si můžeš si najít přátele, báječné přátele! Přátelé jako ty, polykače ohně, obry, víly...! víš jak hořce jsem plakal když jsem četl o tvé smrti? Ale ty jsi naživu a všechno bude v pořádku. Přepíšeš ten příběh -"
"Já?" Prašprst jej přerušil s pobaveným pohledem. !Ne, věř mi, to je práce pro jiné."
"No, možná." Orfeus si odkašlal jako by se cítil zahanbený tím, že prozradil tolik ze svých pocitů. "Ať to je jakkoli, je škoda že nemůžu jít s tebou." řekl a vydal se tou svou nemotornou chůzí ke zdi podél cesty. " Ale předčitatel musí zůstat v pozadí. To je železné pravidlo. Zkoušel jsem všechny způsoby jak včíst sám sebe do knihy, ale nic nezabralo." Vzdychl a zastavil u zdi a sáhl rukou pod svou špatně padnoucí bundu a vytáhl zpod ní list papíru. " No, tady je to o co jsi mě žádal, " řekl Prašprstovi. "Nádherná slova přímo pro tebe. Cesta ze slov, která tě vezme rovnou znovu zpět. Tady, přečti to!"
Prašprst si váhavě vzal list papíru. Byl pokrytý jemným šikmým rukopisem. List samotný byl jako vlákno. Prašprst pomalu přejel prsty přes slova, jakoby chtěl svým očím ukázat zvlášť každé z nich. Orfeus ho sledoval jako školák čekající na známku, kterou zaslouží za svou práci. Když Prašprst konečně znovu vzhlédl, zněl překvapeně. "Píšeš moc dobře! To jsou krásná slova..."
Orfeus zčervenal jako by mu někdo přes obličej rozlil morušovou šťávu. "Jsem rád, že se ti to líbí!"
"líbí se mi to moc! Je to přesně tak, jak jsem ti to popsal. Dokonce to i zní líp.
Orfeus si vzal list papíru zpět s nemotorným úsměvem. "Nemůžu ti slíbit, že to bude ten samý denní čas jako tady," řekl přidušeným hlasem. "Zákony mého umění jsou těžké k porozumění ale věř mi, nikdo o něm neví víc než já. Například jsem zjistil že když chceš změnit příběh nebo v něm pokračovat, musíš užít jen slova, která už jsou v knize. Příliš mnoho nových slov a - nic se nestane, nebo se může stát něco, cos nezamýšlel. Možná je to jinak, když napíšeš vlastní, originální -."
"Ve jménu všech víl, ty jsi přímo nabitý slovy, víc než celá knihovna!" přerušil ho nedočkavě Prašprst. "Co abysme začli se čtením?"
Orfeus stichl tak náhle, jakoby spolkl jazyk. "Zajisté." řekl lehce dotčeným tónem. "No, teď uvidíme. S mou pomocí tě kniha uvítá zpět jako marnotratného syna. Vsaje tě stejně jako papír absorbuje inkoust."
Prašprst jen přikývl a podíval se dolů na prázdnou cestu. Farid cítil, jak moc chce věřit Sýrovému obličeji - a jak se bojí dalšího zklamání.
"A co já?" Farid se postavil k němu. "Napsal taky něco o mě, že? Zkontrolovals to?"
Orfeus se na něj podíval poněkud ošklivě. "Můj bože." otočil se sarkasticky k Prašprstovi. "Ten kluk vypadá, že si tě vážně oblíbil. Kdes ho sebral? Někde na cestě?"
"Ne úplně." řekl Prašprst "byl vytržen ze svého příběhu tím mužem, který mi prokázal tutéž laskavost."
"Aha, ano. Ten... Kouzelný jazyk!" Orfeus vyslovil to jméno poněkud znevažujícím tónem, jakoby nemohl uvěřit, že si jej někdo jiný opravdu zaslouží.
"Ano, tak jsme mu říkali. Jakto, že ho znáš?" nebylo pochyb, že byl Prašprst překvapený. Pekelný pes očichával Faridovy bosé prsty u nohou. Orfeus pokrčil rameny. "Dřív nebo později se doslechneš o každém, kdo může vdechnout život do písmen na stránce."
"Opravdu?" Prašprstův hlas zněl skepticky, ale na víc se už neptal. Jen zíral na list papíru pokratý Orfeusovým jemným rukopisem. Ale Sýrový obličej stále hleděl na Farida.
"Z jaké knihy jsi přišel?" zeptal se. "A proč se nechceš vrátit do svého vlastního příběhu místo do toho jeho, který s tebou nemá nic společného?"
"To není tvoje věc!" odpověděl naštvaně Farid. Sýrový obličej se mu zamlouval stále méně a méně. Byl příliš zvědavý - a navíc chytrý.
Ale Prašprst se jen tiše zasmál. "Jeho vlastní příběh? Ne, Faridovi se po tomhle nijak nestýská. Ten chlapec vymění příběh za příběh jako had mění kůži."
Farid zaslechl v jeho hlase něco jako obdiv.
"Je to pravda?" Orfeus se znovu podíval na Farida tak blahoskloně, že měl chlapec chuť kopnout ho do tlustých holení, ale pekelný pes na něj stále hladově zíral.
"No dobře," řekl Orfeus a sedl si na zeď. "Varoval jsem tě. Včíst tě zpět bude lehké, ale ten chlapec není záležitostí tvého příběhu. Nemůžu do něj vložit jeho jméno. Můžu říct jen 'a chlapec' a jak víš, nemůžu zaručit, že to zabere. A jestli ano, může být důvodem zmatení. Může ti přinést smůlu."
Co tím ten mizera myslí? Farid pohlédl na Prašprsta. Prosím, myslel si, ach prosím! Neposlouchej ho ! Vezmi mě s sebou . Prašprst mu jeho pohled opětoval. A usmál se. "Smůlu?" řekl a jeho hlas prozrazoval jistotu, že nikdo mu nemůže o smůle říct nic, co by už nevěděl. "Nesmysl. Za celou dobu mi ten kluk nic nepřinesl a smůlu už vůbec ne. A není špatný polykač ohně. Půjde se mnou a hotovo."
Předtím, než si Orfeus uvědomil, co se děje, Prašprst zvedl knihu, kterou ten Sýrový obličej položil vedle sebe na zídku. "Už ji víc nebudež potřebovat. A já budu značně lehčeji spát, když ji budu mít ve svém vlastnictví."
Orfeus na něj zděšeně zíral. "Ale... ale říkal jsem ti, že je to moje oblíbená kniha! Vážně bych ji rád měl."
"A stejně tak já." to bylo všechno, co Prašprst řekl, když podával knihu Faridovi. "Tady, a dobře se o ni starej."
Farid ji přitiskl k hrudi a přikývl. "A teď Gwin" řekl. "Musíme ho přivolat." Ale právě, když vzal z kapsy kousek suchého chleba a chtěl zavolat Gwinovo jméno, Prašprst mu přitiskl dlaň na ústa. "Gwin zůstane tady" řekl.
I kdyby mu oznámil, že tu plánuje nechat svou pravou ruku, farid by na něj nehleděl víc nevěřícně.
"Proč se na mě takhle díváš? No, chytíme si jinou kunu, nějakou, která nebude tolik kousat."
"Konec konců ani nevíte jaký to tam může mít význam" řekl Orfeus a jeho hlas zněl značně dotčeně.
O čem to mluví? Ale Prašprst se vyhl chlapcovu tázavému pohledu. "No tak začni číst" řekl Orfeusovi. "Nebo tady budem stát až do svítání."
Orfeus se na něj chvíli díval, jako by chtěl ještě něco říct, ale pak si odkašlal "ano," řekl. "Ano, máš pravdu. Deset let v nesprávném příběhu - to je dlouhá doba. Tak se dejme do čtení."
Slova.
Slova zaplnila noc, jako vůně neviditelných květin. Slova vytvořená na míru, sepsaná Orfeusem a jeho rukou světlou jako těsto. Slova pocházející z knihy, kterou Farid tiskl k sobě, a pak, spojená dohromady do nových významů. Vyprávěly o jiném světě, světě plném zázraků a hrůzy.
Farid při poslouchání zapoměl na čas. Ani necítil, že taková věc jako čas vůbec existuje. Nic neexistovalo, jen Orfeusův hlas, tak špatně padnoucí do pusy, ze které pocházel. Vymazával všechno: cestu plnou výmolů, svažující se k domům a na jejím konci pouliční lampa, zídka, na které Orfeus seděl, ani měsíc nad černými stromy. A náhle vzduch voněl cize a tak sladce...
On to dokázal, myslel si Farid, on to skutečně dokázal. A zatím jej Orfeusův hlas učinil hluchým a slepým ke všemu, co bylo napsané na listu papíru.
Když Sýrový obličej náhle stichl, Farid se zmateně rozhlédl kolem sebe. Měl ještě závrať z nádherného zvuku slov. Ale proč jsou ty domy stále tady? A pouliční lampa, celá rezavá od větru a deště? Také Orfeus tu pořád byl i jeho pekelný pes.
Jen jedna věc scházela. Prašprst.
A Farid pořád stál na té samé osamělé cestě. V nesprávném světě.
† 03. 12. 2011 | kód autora:
dbx
"Už jsi to slyšela? Židi už nesmí ke Klosům a k Vojáčkovým do hospody taky ne. To se ale dalo čekat. Starý Klos dal oba kluky k Hitlerjüngen a jejich Barča chodí s gestapákem." Pochlubila se s novinkou Eliška své kamarádce. Světlovlasá Kristýna ale zavrtěla hlavou.
"Já ti nevím. U nás v domě je několik Židovských rodin, ale nikdy s nimi nebyla žádná potíž. Zato Pazdera od naproti, ten když se napije, ví o něm celé město." Eliška se ušklíbla. Právě včera souseda potkala a měla s jeho chováním osobní zkušenost. "Pozdravuj ode mě tetu. Maminka se za ní zítra staví pro ty košile." Rozloučila se Eliška a nechala Kristýnu stát u třípatrového oprýskaného domku. Tam plavovláska žila se svou starou tetou, která se jí ujala po smrti rodičů. Před několika lety zemřel tetin manžel, správce domu. Teta už byla příliš stará, a tak starost o dům a nájemníky přešel na mladou Kristýnu. A že těch starostí nebylo málo. Uklízet, udržovat dům a okolí a hádat se s nájemníky o činži. "Kristýnko, byl tu zase pan Patočka. Pořád mu netáhnou ty kamna, máš prý poslat pro kominíka." Volala teta už ode dveří. Kristýna si povzdechla a postavila nákup na stolek v kuchyni. "Kdyby tam ten starý bručoun věčně neházel všechno, co najde na ulici, bylo by po starosti. Vzala si z předsíně smeták a lopatku na popel a vydala se do druhého patra k panu Patočkovi. Už ale po několika krocích ucítila na chodbě pach spáleniny. Kristýna brala schody po třech a už v mezipatře viděla, jak se z bytu pana Patočky valí hustý kouř. Dveře bytu byly ale zamčené zevnitř. "Pane Patočko, jste tam? Slyšíte mě? Otevřete! Pane Patočko, prosím, otevřete!" Křičela Kristýna a bušila pěstmi do dveří. "Ustupte slečno," ozvalo se za Kristýninými zády. Byl to jeden z nájemníků ze třetího patra. Kristýna se vyplašeně přitiskla ke zdi, aby se mladík mohl rozběhnout, jak jen to bylo na úzké chodbě možné, a vyrazil dveře z pantů. Štiplavý kouř jim oběma vletěl do očí a plic. S uslzenýma očima a dusivým kašlem vběhli do místnosti, ponořené do šedivé mlhy. Přes rozvířený popel a kouř rozeznali postavu pana Patočky zhrouceného v křesle u kamen, ze kterých se valily oblaky dýmu. Kolem byly poházené napůl ohořelé staré boty a koberec. Mladík s Kristýnou popadli bezvládné tělo pana Patočky a dovlekli jej před dům. Celá ulice už byla na nohou a požárníci se blížili. "Co... co se stalo? Kde mám noviny?" Uslyšeli náhle pana Patočku, kterého čerstvý vzduch probral k vědomí. Celá ulice propukla v hurónský smích. Kristýna si unaveně sedla na okraj chodníku a oddychovala. Mladík ze třetího patra se posadil vedle ní. "To má z toho že topí harampádím, místo uhlím," prohodil. Kristýna se na něj otočila. Měl tmavé vlasy a veselé černé oči. Mladík postřehl její zkoumavý pohled. "Jsem Erik Richter. Právě jsem vám nesl splátku za tento měsíc." Řekl a podal Kristýně obálku s penězi. "Kristýnko, nechceš pana Richtera pozvat dnes k nám na večeři?" usmívala se na ně teta. "Ech teto... já..." Kristýna se začervenala a v rozpacích se otočila k Erikovi. "Bude mi potěšením madam." Usmál se Erik.
"Teto, co tě to napadlo zvát k nám cizího člověka." Hudrovala Kristýna, když připravovala večeři. "Sotva jsme uklidili ten popel co byl všude kolem." "Nezapomeň zavřít okenice zlatíčko, venku je už tma a gestapu nic neunikne." Vyhnula se teta odpovědi. V tom uslyšeli z ulice křik a jakoby řinčení skla. Kristýna zhasla a opatrně pootevřela okenice, aby mohly nepozorovaně vykouknout na ulici. Od náměstí běžel hlouček lidí, kteří křičel a za nimi... "Gestapo!" Vydechla teta a přitiskla si ruku na ústa. Kristýna okenice tiše zavřela a rozsvítila. Z ticha je vyrušilo spěšné zaklepání na dveře. "Kdo je to?" zeptala se Kristýna. Snažila se, aby jí v hlase nezazněl ani náznak strachu. "Slečno Kristýno, tady Erik, můžu dál?" Kristýna rychle otevřela a vpustila nočního návštěvníka dovnitř. "Slyšeli jste, co se děje venku?" zeptal se. "Gestapo. Jde po Židech. Přišel jsem... já... chtěl bych vás požádat..." zaváhal, pak vyndal z kapsy něco zabalené v šátku. "Tohle patřilo mé rodině, chtěl bych vás požádat, jestli byste mi to tu nemohli na nějaký čas schovat a kdybych... kdybych se už pro to nemohl vrátit..." V šátku bylo několik zlatých prstenů a perlových náhrdelníků. Zlaté hodinky a pouzdro na tabák. Kristýna se na něj nechápavě podívala. "Ale chlapče kam chcete jít? Tihle vás najdou všude" podotkla teta. Teď už pochopila i Kristýna. Erik je Žid! "Ještě nevím, teď už je pozdě. Čekal jsem moc dlouho." Povzdechl si Erik. "Něco mě napadlo. Pojďte chlapče, můj nebožtík manžel to tu nechal postavit už za první války" řekla teta a odkryla koberec v rohu pokoje. Pod ním bylo víko téměř nerozeznatelné od okolní podlahy. "Sem se na chvilku schováte a až tu bude bezpečněji, utečete.A o své věci se nebojte, já a Kristýna se o to postaráme."usmála se na Erika, který byl zjevně v rozpacích. "Vystavujete se tím velkému nebezpečí, já nemůžu..." zaprotestoval, ale teta zavrtěla hlavou. "Tvá matka a já jsme byly přítelkyně už ve škole a tohle je to nejmenší co pro ni můžu udělat." Odklopila víko a podala Erikovi zapálenou svíčku. Najednou uslyšeli za dveřmi hluk. "Vyrazte ty dveře!" Dveře se s hlasitým řachnutím vyvalily z pantů. Na prahu stáli čtyři gestapáci a za nimi... "pan Patočka?" vydechla Kristýna, která stále držela v ruce Erikovy rodinné šperky. "Vidíte? Říkal jsem Vám to. Paktují se s Židákama!" Hulákal pan Patočka a ukazoval roztřeseným prstem hned na Kristýnu a hned na Erika. To gestapu stačilo. "Vy jeden starý hl..." vykřikla Kristýn, ale dál už nic neřekla. Jeden z gestapáků ji praštil pažbou pistole do hlavy a dívka se bezvládně sesula k zemi. Erik se ji pokusil bránit, ale gestapák se otočil a prostřelil mu hlavu. Teta vykřikla hrůzou, když viděla jak Erik zavrávoral a bez dechu dopadl na podlahu těsně vedle tajného vchodu. "Tohle vás naučí pomáhat." Ušklíbl se gestapák. Spolu s kumpány popadli Erikovo tělo a vlekli jej ven. Za sebou slyšeli jen vzlykání staré tety, které znenadání utichlo...
† 03. 12. 2011 | kód autora:
dbx
Vánoční dárek - exit
Tak jo. Jestli se tohle někdy dozví moje máma, seseká mě jako žito. No, ale někomu to asi říct musím, takže...
Moje babička jako malá bydlela v domku se zahradou, ze kterého si moje rodina, poté co jsem se narodila, udělala chatu. Ale kvůli nějakým, mně ne zcela jasným okolnostem, jsme v mých asi patnácti letech museli nechat chatu chatou, a prostě tam přestat jezdit. Nemůžu říct, že bych tuto skutečnost nějak výjimečně oplakala, ale babička tam koneckonců prožila téměř celý život, tak ji to trochu vzalo.
Po nějaké době jsme se od známých dozvěděli, že se v chatě s úspěchem zabydlel místní bezdomovec. Babička litovala věci, které jsme museli na místě nechat, její "svatební" nábytek a všechno, ale nejvíc obrečela ztrátu vycházkové hole mého pradědečka. Chtěla si ji vzít na památku, když jsme z chaty odjížděli, ale nemohla ji nikde najít. "Jestli ji někde našel, určitě ji spálil nebo vyhodil," říkala babička na adresu bezdomovce.
No a asi tehdy mě napadl ten bezva plán. Blížily se Vánoce a já jsem byla jako vždy s penězma totálně v mínusu. Kdybych ale babičce pod stromek dala něco co by bylo z jejího milovaného domova, určitě by ji to potěšilo víc než nějaká keramická prkotina, kterou jsem dřív zamýšlela koupit. Samozřejmě jsem nepočítala s tím, že z chaty odvleču babiččin oplakávaný kredenc, ale třeba nějaký obraz, nebo tak něco.
Takže jsem si jednoho víkendového rána dala do batohu gumové rukavice na mytí nádobí a svůj superhyperaktivní nový foťák, pro případ, že by na místě už nebylo nic vhodného k odnesení a zabalení jako vánoční dárek. Alespoň bych babičce vyfotila její rodný domek.
Autobusem jsem dojela co možná nejblíž k místu určení, a pak jsem se v šíleným mrazu, se kterým jsem ne úplně počítala, vydala ještě kilometr dlouhou trasou k chatě.
Vniknutí na nebezpečné území proběhlo líp, než jsem čekala. Plot, který můj táta kolem chaty postavil před několika lety, byl povalený na zmrzlé trávě. Aspoň se vyhnu jeho problematickýmu přelízání. Super. Dřív pečlivě opečovávaná zahrádka byla celá zarostlá a pokrytá vrstvou odpadků – důkaz o přítomnosti nepovolané osoby – bezdomovec! I když jsem ale na chatu nejezdila kdovíjak nadšená, nepříjemně mě překvapilo, že to tam nevypadá tak jak jsme to opustili. Ještě teď vidím jak táta seče trávu, babička pleje jahody, praděda sedí na lavičce před oknem a krájí mně jabko, nebo jak se s mamkou houpám v houpací síti zavěšené mezi jabloněma.
No jo, tak konec se sentimentalitou a jdu na to.
Zhruba jsem si omrkla okolí. Ostatní chaty nejsou na přímý dohled, takže jediný co mě může zaskočit je ten nový nájemník, co to tu tak příjemně vyzdobil odpadky. Na oknech do kuchyně, které babička kdysi polepila fólií se záclonovým vzorem, (no to tehdy prostě asi byla taková móda, nebo co) měl bezdomovec přitlučené rozložené lepenkové krabice asi jako izolace. Ložnice na opačné straně byla zabedněná dřevěnými prkny. Jen pradědův pokoj uprostřed měl okna otevřená dokořán tak jako když tam praděda ještě býval. Nátěr okenního rámu byl už sice oprýskaný a dřevo bylo ztrouchnivělé, ale pořád nějak silou vůle drželo na místě. Ještě jsem se rychle rozhlídla jestli mě přece jen někdo neuvidí, až se budu vloupat dovnitř. Nikde nikdo.
Měla jsem našpicované uši, abych při sebemenším podezřelém zvuku zdrhla, ale nic. Navlíkla jsem si gumové rukavice, protože okolí bylo zcela zjevně kontaminované zbytky od jídla a kdovíčeho. Teď bych ráda řekla, že jsem tam hupla a hotovo, ale okno bylo docela úzké a já měla na sobě zimní bundu a šálu a na zádech batoh, takže si asi dovedete představit, že to zrovna nešlo jako po másle.
Uvnitř bylo šero, rozbité okenní sklo a igelitové sáčky se zbytky neidentifikovatelného obsahu.No a do toho všeho jsem postupně šlápla. Zběžně jsem oskenovala terén. Po nábytku nebylo v dědově pokoji ani vidu ani slechu (ne že by nábytek byl někdy slyšet). Tak nakonec snad měla babička pravdu a bezďák si s ním zatopil. V pokoji už ale nebyla ani kachlová kamna, po kterých zbyla jen očouzená zeď.
Dveře do kuchyně byly zabedněné a překryté nějakým kobercem, nebo to tak alespoň vypadalo. Tam se asi nový nájemník rozhodl vegetovat. Po ztrouchnivělé dřevěné podlaze se táhl elektrický kabel. No jo, jen na tu hromadu plechovek, co je venku, určitě chytá i HBO. Přešla jsem pokoj směrem k ložnici. Velmi opatrně, protože střecha byla propadlá a já jsem neměla v úmyslu tam odpočívat v pokoji s haldou smradlavých zbytků po neméně smradlavém nájemníkovi, kdyby se to na mě náhodu sesulo. V pokoji, kde bývala ložnice jsem ale zažila malý duševní otřes. Jeden z prvních, který mě ten den čekal. Pokoj, kde jsem jako malá odpoledne spávala byl až k oknu zaplněný různými odpadky.
Tak tady k Vánocům určitě nic neseženu, leda by babičku potěšila smradlavá rybí hlava, nebo plesnivý časopis. Tak alespoň teda to foto. Sundala jsem batoh a začala systematicky fotit každý kout kdysi docela vkusně zařízeného zahradního domku. Když pokoj na okamžik ozářilo světlo blesku všimla jsem si že odpadky je zaplněný skutečně celý pokoj do výšky zabedněného okna. Byl to otřesný pohled. Nafotila jsem několik snímků a začala si je prohlížet, jestli jsou nějak použitelné. Na jednom z nich jsem ale objevila ztracený poklad! Na zbytcích skříně poblíž dveří byl povědomý stín. Přiblížila jsem záběr a nestačila se divit. Na jedné ze zbylých stěn skříně visela pradědova hůl! Zamžourala jsem do tmy směrem kde stálo torzo skříně. Dostat se k ní přes ten sajrajt na zemi bylo nemožný bez toho, abych se do toho po kolena ponořila. Protože jsem v dětství byla věrná divačka seriálu o všeumělovi MacGyverovi, věděla jsem, že žádný problém není neřešitelný. Začala jsem se rozhlížet po něčem, co by mi umožnilo přejít přes odpadky "suchou nohou". O protější zabedněný pokoj se opíralo několik prken. To by mělo vyjít. Popadla jsem to nejdelší a položila je přes odpadky směrem ke skříni. Prkno nesahalo sice úplně až ke skříni, ale to muselo stačit. Na cestu jsem si svítila mobilem, abych viděla do jakého marastu se snažím nešlápnout. A už tu byl konec prkna a vzdálenost mezi ním a mým cílem byla větší než jsem čekala. Natáhla jsem se, zavrávorala a... hádám, že si teď myslíte, že jsem tam zahučela jak dlouhá tak široká, ale... ne, náhodou jsem to ustála. Opřela jsem se o nestabilní zbytek skříně a popadla hůlku. Na prkně, které bylo hranicí mezi mnou a odpadky, se nedalo dost dobře otočit, takže jsem celou cestu opatrně couvala. Když už jsem konečně cítila pod nohama cítila ztrouchnivělou prkennou podlahu, a v ruce držela svou trofej, ovládla mě radostná představa, jak o Štědrém dnu triumfálně přináším babičce pradědovu hůl a jak mi babička srdečně děkuje a nabízí mi vysoké každodenní kapesné. Blažený pocit mě natolik zaměstnal, že jsem si v první chvíli ani nevšimla, jak se v pokoji podezřele setmělo. Když jsem nedostatek světla začala konečně brát na vědomí, bylo už pozdě. Venku za oknem totiž stál nynější pan domácí – zarostlý, evidentně hodně dlouho neumytý bezdomovec. Několik vteřin jsme na sebe oba nevěřícně zírali pak on začal něco hlasitě huhlat v tom smyslu, že co mu lezu do baráku a že mě zabije, a začal se sápat oknem dovnitř. V té chvíli jsem myslela jen na to, aby nějak nepoškodil můj nový superhyper foťák. V uších jsem slyšela nějaké pištění, ale když o tom tak přemýšlím, tak jsem to asi byla já jak jsem ječela strachy. Bezdomovci to dovnitř trvalo nekonečně dlouho, protože se v okně zašprajcl a komentoval to mnoha šťavnatými nadávkami, které jsem si s chutí zapamatovala. Strach mě pomalu přecházel a konečně jsem začala přemýšlet, jak se z prekérní situace dostanu. Napadlo mě, proč se ten pakoš prostě nemůže otočit a předstírat, že mě neviděl? Hlavou mi proletěla myšlenka jak pobíhám s bezdomovcem v patách po pokoji. Snad bych mohla proběhnout kolem něj, až vleze dovnitř a proklouznout kolem něho ven oknem. Vzhledem k tomu, jak pomalu mi to šlo dovnitř, ven to evidentně rychleji nepůjde. Neměla jsem ale moc navybranou, protože bezdomovec byl už skoro uvnitř. Když konečně dopadl s žuchnutím a další várkou nadávek na podlahu pokoje, ozvala se ohlušující rána. Střecha to už dýl nevydržela a její část se sesula přímo na nic netušícího bezdomovce. Stála jsem jako opařená s pradědovou holí v ruce a zírala na dílo zkázy. Když se ale hromada sutin začala hýbat a nadávat, zahodila jsem všechen ostych, vyskočila oknem ven na zahradu a běžela jako o život, až na zastávku.
Ušetřím vás dojemného konce. Babička sice měla z mého originálního dárku ohromnou radost, ale na mým kapesným se to nijak neprojevilo. Naopak jsem musela vysolit pět stováků za novou zimní bundu. Ta stará se někde kdovíkde zašpinila tak, že už to nešlo vyprat...
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
