"Už jsi to slyšela? Židi už nesmí ke Klosům a k Vojáčkovým do hospody taky ne. To se ale dalo čekat. Starý Klos dal oba kluky k Hitlerjüngen a jejich Barča chodí s gestapákem." Pochlubila se s novinkou Eliška své kamarádce. Světlovlasá Kristýna ale zavrtěla hlavou.

"Já ti nevím. U nás v domě je několik Židovských rodin, ale nikdy s nimi nebyla žádná potíž. Zato Pazdera od naproti, ten když se napije, ví o něm celé město." Eliška se ušklíbla. Právě včera souseda potkala a měla s jeho chováním osobní zkušenost. "Pozdravuj ode mě tetu. Maminka se za ní zítra staví pro ty košile." Rozloučila se Eliška a nechala Kristýnu stát u třípatrového oprýskaného domku. Tam plavovláska žila se svou starou tetou, která se jí ujala po smrti rodičů. Před několika lety zemřel tetin manžel, správce domu. Teta už byla příliš stará, a tak starost o dům a nájemníky přešel na mladou Kristýnu. A že těch starostí nebylo málo. Uklízet, udržovat dům a okolí a hádat se s nájemníky o činži. "Kristýnko, byl tu zase pan Patočka. Pořád mu netáhnou ty kamna, máš prý poslat pro kominíka." Volala teta už ode dveří. Kristýna si povzdechla a postavila nákup na stolek v kuchyni. "Kdyby tam ten starý bručoun věčně neházel všechno, co najde na ulici, bylo by po starosti. Vzala si z předsíně smeták a lopatku na popel a vydala se do druhého patra k panu Patočkovi. Už ale po několika krocích ucítila na chodbě pach spálenin. Kristýna brala schody po třech a už v mezipatře viděla, jak se z bytu pana Patočky valí hustý kouř. Dveře bytu byly ale zamčené zevnitř. "Pane Patočko, jste tam? Slyšíte mě? Otevřete! Pane Patočko, prosím, otevřete!" Křičela Kristýna a bušila pěstmi do dveří. "Ustupte slečno," ozvalo se za Kristýninými zády. Byl to jeden z nájemníků ze třetího patra. Kristýna se vyplašeně přitiskla ke zdi, aby se mladík mohl rozběhnout, jak jen to bylo na úzké chodbě možné, a vyrazil dveře z pantů. Štiplavý kouř jim oběma vletěl do očí a plic. S uslzenýma očima a dusivým kašlem vběhli do místnosti, ponořené do šedivé mlhy. Přes rozvířený popel a kouř rozeznali postavu pana Patočky zhrouceného v křesle u kamen, ze kterých se valily oblaky dýmu. Kolem byly poházené napůl ohořelé staré boty a koberec. Mladík s Kristýnou popadli bezvládné tělo pana Patočky a dovlekli jej před dům. Celá ulice už byla na nohou a požárníci se blížili. "Co... co se stalo? Kde mám noviny?" Uslyšeli náhle pana Patočku, kterého čerstvý vzduch probral k vědomí. Celá ulice propukla v hurónský smích. Kristýna si unaveně sedla na okraj chodníku a oddychovala. Mladík ze třetího patra se posadil vedle ní. "To má z toho že topí harampádím, místo uhlím," prohodil. Kristýna se na něj otočila. Měl tmavé vlasy a veselé černé oči. Mladík postřehl její zkoumavý pohled. "Jsem Erik Richter. Právě jsem vám nesl splátku za tento měsíc." Řekl a podal Kristýně obálku s penězi. "Kristýnko, nechceš pana Richtera pozvat dnes k nám na večeři?" usmívala se na ně teta. "Ech teto... já..." Kristýna se začervenala a v rozpacích se otočila k Erikovi. "Bude mi potěšením madam." Usmál se Erik.

"Teto, co tě to napadlo zvát k nám cizího člověka." Hudrovala Kristýna, když připravovala večeři. "Sotva jsme uklidili ten popel co byl všude kolem." "Nezapomeň zavřít okenice zlatíčko, venku je už tma a gestapu nic neunikne." Vyhnula se teta odpovědi. V tom uslyšeli z ulice křik a jakoby řinčení skla. Kristýna zhasla a opatrně pootevřela okenice, aby mohly nepozorovaně vykouknout na ulici. Od náměstí běžel hlouček lidí, kteří křičel a za nimi... "Gestapo!" Vydechla teta a přitiskla si ruku na ústa. Kristýna okenice tiše zavřela a rozsvítila. Z ticha je vyrušilo spěšné zaklepání na dveře. "Kdo je to?" zeptala se Kristýna. Snažila se, aby jí v hlase nezazněl ani náznak strachu. "Slečno Kristýno, tady Erik, můžu dál?" Kristýna rychle otevřela a vpustila nočního návštěvníka dovnitř. "Slyšeli jste, co se děje venku?" zeptal se. "Gestapo. Jde po Židech. Přišel jsem... já... chtěl bych vás požádat..." zaváhal, pak vyndal z kapsy něco zabalené v šátku. "Tohle patřilo mé rodině, chtěl bych vás požádat, jestli byste mi to tu nemohli na nějaký čas schovat a kdybych... kdybych se už pro to nemohl vrátit..." V šátku bylo několik zlatých prstenů a perlových náhrdelníků. Zlaté hodinky a pouzdro na tabák. Kristýna se na něj nechápavě podívala. "Ale chlapče kam chcete jít? Tihle vás najdou všude" podotkla teta. Teď už pochopila i Kristýna. Erik je Žid! "Ještě nevím, teď už je pozdě. Čekal jsem moc dlouho." Povzdechl si Erik. "Něco mě napadlo. Pojďte chlapče, můj nebožtík manžel to tu nechal postavit už za první války" řekla teta a odkryla koberec v rohu pokoje. Pod ním bylo víko téměř nerozeznatelné od okolní podlahy. "Sem se na chvilku schováte a až tu bude bezpečněji, utečete.A o své věci se nebojte, já a Kristýna se o to postaráme."usmála se na Erika, který byl zjevně v rozpacích. "Vystavujete se tím velkému nebezpečí, já nemůžu..." zaprotestoval, ale teta zavrtěla hlavou. "Tvá matka a já jsme byly přítelkyně už ve škole a tohle je to nejmenší co pro ni můžu udělat." Odklopila víko a podala Erikovi zapálenou svíčku. Najednou uslyšeli za dveřmi hluk. "Vyrazte ty dveře!" Dveře se s hlasitým řachnutím vyvalily z pantů. Na prahu stáli čtyři gestapáci a za nimi... "pan Patočka?" vydechla Kristýna, která stále držela v ruce Erikovy rodinné šperky. "Vidíte? Říkal jsem Vám to. Paktují se s Židákama!" Hulákal pan Patočka a ukazoval roztřeseným prstem hned na Kristýnu a hned na Erika. To gestapu stačilo. "Vy jeden starý hl..." vykřikla Kristýn, ale dál už nic neřekla. Jeden z gestapáků ji praštil pažbou pistole do hlavy a dívka se bezvládně sesula k zemi. Erik se ji pokusil bránit, ale gestapák se otočil a prostřelil mu hlavu. Teta vykřikla hrůzou, když viděla jak Erik zavrávoral a bez dechu dopadl na podlahu těsně vedle tajného vchodu. "Tohle vás naučí pomáhat." Ušklíbl se gestapák. Spolu s kumpány popadli Erikovo tělo a vlekli jej ven. Za sebou slyšeli jen vzlykání staré tety, které znenadání utichlo...